Holandský ovčák krátkosrstý ARWIN SILBER

Holandský ovčák

Poměrně málo rozšířené plemeno. Z evropských ovčáků asi nejméně známý. V literatuře je nejvíce popisován německý ovčák a ovčák belgický. Na holandského se poněkud zapomíná. Podobně jako u belgických ovčáků se podle druhu srsti rozlišují tři typy: krátkosrtstý, hrubosrstý a dlouhosrstý.

Z historie holandského ovčáka:

V polovině 17. století, po ukončení třicetileté války, už nebyli třeba velcí a statní ovčáčtí psi, kteří by hlídali ovce a obydlí před drancujícími vojáky a dravou zvěří. Tito psi byli přivázáni a pouštěli se jen na stíhání zlodějů nebo medvědů a vlků.

Evropa byla už bezpečnější, chov ovcí se začal rozšiřovat a člověk potřeboval nenáročného, hbitého psa, který by pracoval samostatně, pouze na příkazy pískáním nebo pokyny rukou a holí. Pes při hlídání a přemisťování stáda naběhal spoustu kilometrů ve všemožných podmínkách, ale téměř vždy při velmi chudé stravě.

V Holandsku na neúrodných územích se kolem roku 1860 páslo přibližně 800 tisíc ovcí. Bez šikovného psa by se tehdy ovčák neobešel. Ke konci 19. století se o ovčácké psy začali zajímat chovatelé a oficiálně zpracovávali orientační popisy plemene.

V Belgii zavedl čistokrevný chov belgického ovčáka profesor Raul, v Německu se zasloužil o proslulost německého ovčáka rytmistr M. v. Stephanitz. V Holandsku někdo takový, kdo by „svého“ ovčáka prosadil, chyběl. Přesto se sešlo několik obdivovatelů nizozemských ovčáckých psů a založili 12. června 1898 v Utrechtu „Klub nizozemského ovčáka“ (Nederlandse Herdershonden Club - NHC, který v Holandsku existuje dodnes) a stanovili první podmínky pro další chov a upevňování plemene.

Nadále se dávala přednost pracovní upotřebitelnosti a na barvu a druh srsti nebyl kladen žádný důraz. V té době bylo rozlišováno šest variant podle druhu a délky srsti a podle zbarvení. Aby se docílilo zřetelného odlišení od belgických a německých ovčáků a holandský ovčák si udržel svou jedinečnost, zůstaly jen tři varianty podle druhu srsti. Od roku 1914 byly povoleny pouze barvy zlatě a stříbrně žíhané pro krátkou a dlouhou srst, plus modrošedá a pepř a sůl pro hrubosrsté psy. V roce 1935 opět klub kvůli rozšíření chovatelské základny připustil barvu žlutou, červenou a šedou, ale dostal se do rozporu s Belgičany.

Také se uvažovalo o tom, spojit belgického a holandského ovčáka v jedno plemeno, tzv. „brabantského ovčáka“. Naštěstí se tak nestalo a obě plemena se dále vyvíjela samostatně. Dvě světové války znamenaly pro chov holandského ovčáka, ostatně tak jako pro všechna ještě ne dostatečně ustálená plemena, velké ztráty. Dlouhosrstá varianta téměř vymizela. V šedesátých letech však byla chovatelská činnost obnovena a chov čistokrevných holandských ovčáků se začal řídit podle nového standardu s upřesněnými barvami všech třech variant. V roce 1960 bylo plemeno holandský ovčák uznáno FCI.

Charakteristika plemene:

Středně velký, středně těžký, silný svalnatý pes, pevné a úměrné stavby, s inteligentním výrazem a živým temperamentem. Přítulný, poslušný, učenlivý, ostražitý, pohotový, velice věrný, nenáročný, s velkou houževnatostí, aktivní a nadaný způsobem ovčáckých psů. Tyto vlastnosti budou přítomny ve vlohách u téměř každého holandského ovčáka. Jak hodně se budou vyvíjet a v jaké míře se projeví to záleží na člověku, ke kterému se dostane.

Holandský ovčák má silně vyvinutý smysl pro své území (teritorium), ke kterému patří také jeho lidé. Má potřebu znát svoji oblast a mít o ní přehled, aby ji mohl bránit. Jeho pozornost, připravenost a obezřetnost jsou také stimulovány, když jde se svým pánem mimo toto teritorium volně puštěný na průzkum okolí a při delších výletech. Při těchto aktivitách roste jeho sebedůvěra a nabývá zkušenosti. Holandský ovčák, který si kvůli nedostatku aktivit, možností poznání a nudnému prostředí okolo sebe nepřijde na své, má jen malou šanci dosáhnout pro své plemeno typických charakterových vlastností. Mnohý „holanďan“ je do jisté míry individualista se sklonem k samostatnému jednání.

Proto potřebuje pána, který mu poskytne důsledné a přesvědčivé vedení. Ten, kdo nedokáže poskytnout správné vedení nebo k tomu nemá příležitost, neměl by si opatřovat holandského ovčáka. Ušetří tím zklamání sobě i psovi, který se tak může stát pro své okolí přítěží. Vedoucí slouží psovi, aby ho naučil uposlechnout a jasně vymezil jeho místo v rodině.

Poslušný musí být samozřejmě každý pes, ale stejně jako každému jinému plemeni i holandskému ovčákovi se musí pomoci. Vzájemná závislost je přitom skvělým pomocným prostředkem. Důvěra psa je zesílena, když dostane svoje vlastní místo a drží se rodiny, do které je přijat. Závislost a poslušnost mají ve většině případů za následek poddajnost (učenlivost). Také vlci žijí ve smečkách s jedním vůdcem. Ostatní zvířata ve skupině mají svá místa a „hodnosti“. Navzájem je určováno souboji, které zvíře bude vůdcem smečky a jaká místa budou mít další. V rodině nejsou takovéto souboje nutné a ani přípustné. Lide mají jiné způsoby, jak určit hierarchii ve své „smečce“. Rozhodující je důsledná výchova a omezení vlastních iniciativ psa, což nám umožní udělat z našeho „raubíře“ skvělého domácího společníka.

Vlastní pořízení holandského ovčáka:

Pro vlastní opatřování holandského ovčáka je důležité si uvědomit, zda vůbec ovčácký pes bude pro Vás a Vaše životní podmínky tím správným výběrem. Jak vyplývá z vlastností plemene, je to pes, který miluje pohyb a potřebuje pravidelné zaměstnání. Také je vhodné seznámit se s plemeny v literatuře nebo na výstavě, případně navštívit chovatele vybraného plemene.

Pokud se rozhodnete pro „holanďana“, pak stojíte před dalšími volbami: krátko-, dlouho- nebo hrubosrstého? Štěně nebo dospělého psa? Psa nebo fenu? Rozhodování mezi varietami spočívá většinou v ochotě věnovat se údržbě srsti a v líbivosti celkového vzhledu. Nabídka štěňat bývá větší než psů dospělých a jejich výhodou je to, že si ho člověk může od malička vychovávat „dle obrazu svého“.

Každý ale podmínky pro správnou výchovu a růst štěňátka nemá. Pro něho je pak výhodnější pes dospělý. U štěněte se dá jen přibližně určit jak bude vypadat až doroste a zda bude mít závažné vady. U dospělého psa je dobré zjistit proč je prodáván, jaké jsou jeho dobré či špatné vlastnosti, co žere, jak žije v rodině, ve smečce s ostatním psy a podobně. Co se týká pohlaví, feny bývají poddajnější než psi, ale někomu víc vyhovuje pro výcvik pes. A fena dvakrát do roka hárá. Pokud jste si vybrali „holanďana“, pak si k sobě berete skvělého psa, protože toto mnohostranné plemeno je schopno se vcítit do každé bytové situace. Může být celoročně venku, ale stejně dobře je mu i v bytě.

Je nenáročný a přizpůsobivý. Při stejném zatížení mu stačí poloviční množství krmiva než např. německému ovčákovi. Samozřejmě kvalita potravy musí být odpovídající jeho potřebám.

Jak jste již výše mohli číst, byl Vám předložen obraz téměř ideálního psa. Jestli se jím stane (a každý pes by měl být pro svého majitele tím nejlepším) záleží z velké části na výchově, citu a lásce jeho pána.

STANDARD:

(podle FCI č.22 3 z května 1985)

Velikost - výška těla měřená v kohoutku je menší než délka, v poměru asi 9:10. Výška psů 57- 62 cm, fen 55-6 0 cm.

Variety - podle druhu srsti se rozlišuje krátkosrstý, dlouhosrstý a hrubosrstý.

Hlava - velikostí v dobrém poměru k tělu, je klínovitá, jemná a suchá. Čenichová partie je jen málo delší než mozkovna, která musí být plochá. Nosní hřbet je rovný a souběžný s horní linií lebky. Stop je lehce vyznačený. Líce těsně přilehlé. U hrubosrstých se hlava zdá více kvadratická, i když tomu tak ve skutečnosti není.

Uši – v akci pevně vztyčené, neseny poněkud vpřed a posazené na vrcholu hlavy. Jsou trojúhelníkovité, ne „lžícovitého“ tvaru.

Oči – tmavé, středně velké, mandlového tvaru, posazené poněkud šikmo.

Nos – vždy černý.

Zuby – silné a pravidelné, skus nůžkový.

Krk – nesmí být příliš krátký. Je suchý, tedy bez kožních záhybů.

Tělo – pevné, s žebry dobře klenutými. Hrudník hluboký, ale ne úzký. Hřbet krátký, rovný a silný. Bedra pevná, ne dlouhá či slabá. Záď nesmí být příliš krátká nebo moc skloněná.

Hrudní končetiny – silné, dobře osvalené a se silnými kostmi. Vždy jsou rovné, s dostatečně pružnými nárty. Lopatky jsou položeny dobře vzad.

Pánevní končetiny – rovněž silné, dobře osvalené, dobrých kostí, normálně utvářeny, bez přílišného zaúhlení v bércích. Také hlezna jsou přiměřeně zaúhlena.

Tlapy – pevné, s dobře klenutými prsty, zavřené. Drápy černé. Silné tmavé polštářky.

Ocas – musí viset rovný nebo jen jemně zatočený v úrovni hlezen. V akci je nesen , nikdy není zatočen až nad hřbet nebo nesen stranou.

Srst – krátká spíš tvrdá, hladká, přilehlá, příliš krátká srst není žádoucí. Podsada je vlnovitá. Barva je více méně žíhaná v každém odstínu hnědé nebo šedé. Podle toho je zbarvení nazýváno zlaté nebo stříbrné žíhání. Žíhání je po celém těle včetně krku, kalhot a ocasu. Příliš černá srst není žádoucí. Přednost se dává černé masce. Dlouhá srst je po celém těle. Je dlouhá, přilehlá, bez vln a kudrlin, s vlnitou podsadou. Hlava, uši, tlapy a vnitřní strany pánevních končetin jsou kryty krátkou srstí. Ocas je kolem dokola porostlý dlouhou srstí. Zbarvení je stejné jako u krátkosrstých. Hrubá srst kryje celé tělo, má silnou vlnitou podsadu. Srst je silná a drsná. Zbarvení je modrošedé a pepř a sůl, stříbrně nebo zlatě žíhané.